Šesté řadové album olomouckých metalových stálic CALIBOS přináší po předlouhé nahrávací odmlce nejen závan čerstvého větru do kapelních plachet, ale rovněž jedno poměrně zajímavé srovnání. Obojí je (pokud to tedy ještě někdo neví) samozřejmě spojeno s faktem, že řady skupiny před nějakými více než dvěma lety opustil krom bubeníka „Boba“ Vémoly také odvěký hlasový maskot Miroslav Spilka. Díky tomu si  byli nuceni pořídit bubeníka a zpěváka nového a díky tomu se rovněž aktuálně musejí popasovat s konkurencí v podobě projektu CALLIBOS M. S. (kdo za ním stojí, doufám, doplňovat nemusím), který nedávno přispěchal s výborným debutem „Nosferatu“.

Výzva, která stála před prozaicky pojmenovaným albem „Mise“ je tudíž naprosto jasná, přičemž není pochyb, že právě kvůli ní se na něj bude pohlížet poněkud jinak než obvykle. Co je totiž jasné už od počátku, je fakt, že naznačeným rozchodem dvojice Spilka/Andrejší došlo také k rozpadu skutečně plodného autorského zázemí, jehož následky můžou mít různé podoby. Jak zřejmo ze vzpomínaného alba „Nosferatu“, Miroslav Spilka to ustál více než důstojně, a teď je tedy také na Marku Andrejším, aby s hozenou rukavicí nějak naložil.

Nebudu vás už ale déle napínat, obnovená premiéra CALIBOSu nedopadla nijak špatně, i když musím říct, že pokud bych měl dojít k nějakému závěru, zdálo by se mi, že momentálně chybí více Spilka CALIBOSu než CALIBOS Spilkovi. Jednak totiž nový zpěvák Pavel Zhébal zatím zkrátka nemá onen léty prověřený, charakteristický hlasový odstín, a jednak také jinak nepochybná kvalita heavymetalové struktury „Mise“, která by jej měla v tomto směru podpořit, je občas narušována hluššími místy, respektive vatovějšími, než by bylo zdrávo (srovnáme-li si ovšem stopáže obou předmětných alb, je jasné, jak tenhle problém vyřešili u CALLIBOS M. S.). To vše ale nemění nic na tom, že v globálu se nahrávka samotná zkušeně drží zavedené hodnoty jména svých autorů a tím pádem se i spolehlivě tyčí nad běžnými domácími poměry jako takovými. Povedených skladeb je tedy povícero, ať už je to titulní „Mise“, velmi ostré „Mesiáš“, „Ďábel alkohol“ a „Mrchožrout“, lidové laškované v „Kazatel“ a „Fancha Nick“, skvěle epická alias zřejmě vůbec nejsilnější okamžik „Katyň“ nebo otvírák „Ve jménu Alláhu“, s jehož textem, působícím skoro jako hymna Al-Káidy, bych mimochodem byl osobně o hodně opatrnější. Lyrická stránka věci, když už jsme u ní, nepředvádí nic, na co by kapela měla být extra pyšná, ale to není u olomouckých (a ani jedněch, abychom byli spravedliví) nic nového, takže tohle téma snad ani není nutné nějak blíže načínat.

Podstatnější je, že CALIBOS žijí (letos si odškrtávají už jedenadvacátý křížek), a že „misijní“ připomínka tohoto faktu v situaci, kdy prakticky z poloviny začínají znovu, zní vcelku důvěryhodně. A, důvěryhodnost, důvěryhodnost mi stále připadá jako navýsost pozitivní vlastnost, to je marné.